28. února 2012 8:10

Jaromír Hnilica z Třebíčska okouzlil porotu soutěže Hlas ČeskoSlovenska. | foto: Archiv Jaromír Hnilica

Dělník Jaromír Hnilica byl v neděli posledním vystupujícím večera v soutěži Hlas ČeskoSlovenska. Při jeho vystoupení, kdy bravurně zvládl píseň Set Fire to the Rain od zpěvačky Adele, šel mnohým mráz po zádech. Frontman skupiny Sillage z Třebíčska se už teď těší na další kola.

Jaromír Hnilica z Třebíčska okouzlil porotu soutěže Hlas ČeskoSlovenska. | foto: Archiv Jaromír Hnilica
“Byla to bomba. Fantastický výkon,” řekl porotce Michal David. “Dar od Boha, to se nedá nacvičit,” doplnil další porotce Rytmus. Chválou nešetřili ani zpěváci Josef Vojtek a Dara Rolins.

Jako nejvýraznější soutěžící týdne byl Jaromír Hnilica už v televizních upoutávkách. “Takže to ještě ani nevysílali a už jsem měl spoustu pozitivních telefonátů a esemesek. Stejně tak manželka i rodiče,” řekl MF DNES Jaromír Hnilica.

Fanoušci kapely Sillage na Třebíčsku znají zpěváckou kvalitu Jaromíra Hnilicy už delší dobu. Otec dvou dětí, který brzy oslaví 36. narozeniny, v současnosti pracuje jako dělník u stavební firmy. Opravuje a čistí bednění. Muzice by se ale chtěl věnovat profesionálně.

“Rád bych zkusil i muzikál”
Ke zpěvu Jaromíra Hnilicu přivedli rodiče. “Oba zpívali v kapele. Maminka mě vedla ke zpěvu od tří let,” zavzpomínal. V první kapele hrál už na základní škole. Později zpíval ve skupině Fan Daniel. “Hráli jsme na zábavách v okrese,” vzpomíná.

Frontmanem kapely Sillage je od roku 2007. Jsou v ní členové z Třebíčska i Moravskokrumlovska. Nejbližší koncert bude mít Sillage právě na domácí půdě v Třebíči. Vystoupí 10. března v klubu Peklo.

Hnilica už v minulosti zkusil uspět v soutěži Česko hledá SuperStar v ročníku, ve kterém zvítězil Vlasta Horváth. Jeho putování tehdy skončilo v divadelní části soutěže mezi 55 vybranými.

Svůj výkon do Hlasu ČeskoSlovenska natočil v Praze už před měsícem. A proč chtěl jít do týmu zpěváckého kouče Michala Davida? “Má nejširší záběr od zpívání přes produkování hudby po skládání muzikálů,” vysvětlil.

“Nebráním se ničemu, není mi už osmnáct. Chci využít možností, které se naskytnou. Pokud to půjde dál s kapelou, tak budu hrozně rád. I muzikál bych velice rád zkusil,” dodal s tím, že už se těší na další kolo soutěže.

Autor: Radek Laudin

PUBLIC RELATIONS – The Platinum Air
vlastní náklad / 36:49

Crossover neskončil, crossover trvá. Dovolím si parafrázovat známý slogan skupiny Lucie, protože severomoravská skupina Public Relations se i na svém druhém albu odpichuje především od toho, co světový i domácí rock okysličovalo v devadesátých letech minulého století. Že to je už dávno a že tahle muzika založená na křížení do té doby zdánlivě neslučitelných prvků a východisek je již totálně out? Jak se to vezme. Public Relations jsou pro mne důkazem, že to vůbec nemusí být pravda. Nebo přinejmenším že to neplatí jaksi obecně a že vzdor převažujícímu nepopiratelnému úpadku této scény samozřejmě existují pozitivní výjimky potvrzující příslovečné pravidlo – a právě Public Relations jsou jednou z nich.

Ono jde hlavně o to, že tahle parta sice zdaleka neobjevuje něco dodnes neslyšeného a jak už bylo řečeno, navazuje na osvědčené postupy, ale přistupuje k nim trochu jinak. Po svém a relativně nově. Její hledačství se projevuje především v tom, že zní nadmíru aktuálně, a nejen zvukově. Produkce Public Relations je poučená vším možným, co se za posledních zhruba dvacet roků v hudebním mikrokosmu událo, a rozhodně není jen nějakým neinvenčním oprašováním něčeho, s čím kdysi přišli třeba Clawfinger, Faith No More, HeadCrash, H-Blockx atd. a dovedli to ke svým způsobem téměř absolutní dokonalosti (a co o něco později v trochu jiné podobě rozvinuly tzv. nu-metalové formace).

Přitom základ počínání Public Relations je vlastně prostý: snaha zasnoubit tvrdé, explozivní pasáže s chytlavými, téměř popovými (což není myšleno jako výtka) refrény a vytvořit z toho fungující hudební manželství. Jenže není vše, co se zdá prosté, tak jednoduché i ve skutečnosti, protože aby tohle skutečně fungovalo, je zapotřebí být od Boha či od přírody (každému co jeho jest) obdařen především náležitou porcí skladatelského a aranžérského talentu. A třebaže to na albu neplatí stoprocentně, v některých jeho momentech mi připadá, že když se tenhle talent naděloval, pánové z Public Relations si šli pro jistotu stoupnout do fronty hned dvakrát.

Navíc jsou na tom zatraceně dobře i instrumentálně a frontman říkající si dnes SunAlchemy se obdivuhodně vyzpíval a hlasově vyzrál, takže bez problémů ‘dává’ řev, křik i veškeré čisté, kultivované pěvecké polohy. A to mu ještě na nahrávce pohostinsky lehce kryje záda někdejší finalistka X Factoru, vokálně opravdu mimořádně nadaná Martina Pártlová, která se stala stabilním hostem i na koncertech souboru.

Až vyloženě do zmíněného popu Public Relations zapluli v působivě vygradované baladě Sahara Love, ale proč ne, když přitom nepozbyli soudnosti, což by jejich bárku převrhlo do kalných vod nevkusu. Přesto zůstávají nejsilnější v těch zřejmě nejenergičtějších kusech, jako jsou A Tick In My Body, Platinum Air nebo chvílemi k nepoznání předělaná píseň Lady GaGa Bad Romance: místy až mrazivá ponurost této verze tvoří dokonalý kontrast s jejím hitovým potenciálem a pro mne osobně představuje možná vrchol celého tohoto devítiskladbového kompletu, který je mimochodem na stránkách skupiny ke stažení zdarma.

Petr Korál

Říká se, že vydat desku už dnes může každý, kdo má “v pr**li díru” a v kapse dostatek chechtáků. Podle toho česká scéna taky vypadá. Jenže pak tu jsou i kapely, jež nahrávají z čisté lásky k muzice. Pokud i jim jde o kalkul, dobře to schovávají. Z “The Way Of The Future” Sly Rabbits ale pocit falše mít nemusíte…

Devět hudebníků, osm nástrojů a jeden společný sen o dobré hudbě. To by mohlo (v chaotickém prostředí bez schopného organizátora) způsobit v nahrávacím studiu pěkný marast. Jenže Sly Rabbits si našli svůj postup, všechno vymakali a druhou desku oplývající mlhou budoucnosti natočili téměř bez chyby. “The Way Of The Future” reprezentuje rytmický funk v té nejjednodušší podobě. Mazaní králíci sice vědí jak na věc, ale ještě stále se nedokážou úplně prodat.

Futuristický vzhled desky je naneštěstí hned první věc, která lehce odrazuje vyslechnout to, co má partička na srdci. O pravém významu rádoby moderního a originálního bookletu se dozvíte až po jeho otevření. A dojde vám, že to Sly Rabbits s tou “slavnou imidží” nemyslejí zas tak vážně. Ufff. Další pocit nejistoty, tentokrát z intra, však zažene hned následující “Get On Board” a ještě lepší “Live Together”. Kromě mužského zpěvu Martina Dolejše, který ruší jinak melodický a sytý vokál zpěvačky Ester, se kapela ubírá mezigalaktickou dráhou bez větších kiksů. Po hudební stránce jim nelze nic vytknout.

Deska je mimo funk protkaná i soulem nebo jazzovými prvky. Značnou inspiraci hledají hudebníci podle zvuku například v Monkey Business. Takovou “Somebody Else” určitě ukradli spícímu Romanu Holému v noci z trezoru, a tak opicím nezbylo nic jiného než udělat druhou podobu pojmenovanou “Intercooler”. Co naplat, že ji Monkey Business nahráli dřív, Sly Rabbits na desce beztak cestují časem. Jo, a také se kamarádí s Otou Klempířem, který si zahostoval ve finální skladbě, a vetkl jí tak typický sound J.A.R. Mazaná banda se sice snaží o originalitu, avšak její největší problém je právě to, že zní jako odvar z něčeho, co už jste slyšeli. Ne špatný odvar, jenže bohužel tisíckrát přepasírovaný.

Jediné, co o početné partě potřebujete vědět, je, že “The Way Of The Future” patří mezi to lepší, co český hudební průmysl nabízí. Kapela se nechala slyšet, že by svoji muziku ráda dostala k co nejvíce lidem, aby jí od ní chtěli stále víc. Poslední kotouč k tomu má dobře nakročeno, ale beztak čeká pražské floutky (dámy prominou) ještě spousta práce.

V hudebním klubu Óčko, pokřtili zpěvák Pavel Roth, moderátor Petr Šiška a senátor Milan Pešák nové album italského zpěváka Andrea Andreie. Italská pěvecká hvězda už natočila několik česko-italských duetů s Pavlem Rothem, které vyšly na Rothově albu Hořký otčenáš i na Andreiovu albu. Toto album vychází zároveň v Itálii i u nás a tato spolupráce ním pokračuje. Na křtu nechyběla ani zpěvačka Iveta Bartošová, se kterou se pořádně zapovídal právě Pavel Roth a na čas tak zapomněl na všechnu slávu okolo a jen si špital s Ivetou. „Dlouho jsme se neviděli a Iveta je pořád milá holka,“ řekl nám se smíchem Pavel Roth.

Roth se křtu zúčastnil nejen jako kmotr, ale na albu se podílel i jako autor a interpret. Nejedná se přitom o první spolupráci s italským zpěvákem, který v současné době žije v České republice. Ačkoliv akci konkurovala jiná významná oslava, narozeniny herečky Jiřiny Bohdalové, sešlo se dostatek hostů z českého šoubyznysu včetně zpěvačky Ivety Bartošové i z italské komunity žijící v Praze.

Za doprovodu živé kapely postupně vystoupili kromě Andrea Andreie i jeho přátelé, čeští a italští zpěváci. Velký úspěch měla nejnovější skladba Pavla Rotha Jsme přátelé – We are all friends, která premiérově zazněla v závěru večera. Tuto píseň koncipovanou pro šest hlasů a otextovanou ve třech jazycích zazpívali Genny Ciatti a Andrea Andrei – italsky, Iva Hajnová a Pavel Roth – česky, Anita Havlickova a Petar Veljkovic – anglicky. Písničku můžete už teď slyšet na na YouTube, kde už si našla své fanoušky, ale ofiálně vyjde až příští rok na Rothově osmém albu.

V těchto dnech vydal Pavel Roth nové CD Best of s 23 písničkami mapujícími celou jeho pěveckou kariéru, které se hned po svém vydání se stalo aktuálně nejprodávanějším albem vydavatelství B.M.S. A jako správný kmotr popřál Pavel Roth stejný úspěch i novému albu Andrea Andreie.

Foto: F. Jirásek

Pardubice – Mladý pardubický zpěvák Petr Dvořák o sobě dával v nedávné minulosti často vědet ve spojitosti s rockovou muzikou, ale nyní se zdá, že tato kapitola jeho hudebního života už je pryč.

Chtějí rozvlnit diskotékovou

scénu

Aktuálně totiž vytvořil s hudebním producentem Pavlem Ryškou zcela nový hudební projekt s názvem Arpegi, který je postaven na zakladech diskotékové muziky.

„Potkali jsme se s Pavlem a přemýšleli o tom, co vytvořit za produkt. Shodli jsme se, že rozvlníme trošku diskotékovou a popíkovou scénu,“ konstatoval Petr Dvořák.

„Jde samozřejmě částečně i o taktický tah. Uživit v dnešní době pětičlennou kapelu a tým techniků je hodně těžké,“ přiznal mladý zpěvák, který si od nové spolupráce s producentem Pavlem Ryškou slibuje, že bude plodná a úspěšná. „Vypadá to, že se našemu projektu slibně otevírají brány do české popmusic. O tom vypovídá i skutečnost, že startovní singl Letní žár se nezadržitelně šíří po internetu a obrovské kladné ohlasy sklízí i na diskotékách, kde začíná být velice oblíbený,“ poznamenal Petr Dvořák.

„Máme dokonce už i ohlasy z některých rádií, že si o ten náš Letní žár někteří posluchači psali a volali. Ale v rádiích zatím nejsme,“ sdělil Deníku frontman Arpegi.

„O nasazení singlu do rotací rádií právě v tuto chvíli jednáme s managerem Ivanem Rösslerem,“ podotkl.

Se zpěvákem Michalem Davidem

„Máme za sebou několik vystoupení v klubech a diskotékách a připravujeme další akce na léto. Nedávno jsme vystoupili i v Pardubicích v Ideonu na mega show Michala Davida. To bylo užasné – zahrát si takříkajíc na domácí scéně před vyprodanou halou. S Michalem se dobře známe a vážíme si jeho náklonosti k Arpegi a možnosti prezentovat se na jeho vyprodaných koncertech,“ uzavřel Dvořák.

Foto Korzo

(ROZHOVOR č.2) V sedmdesátých letech byla hvězdou, získala pět Zlatých slavíků a procestovala svět. Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková (72) pro EuroZprávy.cz humorně zavzpomínala, jak cestovala do Spojených států, jak se to přihodilo, že se tam vdala, a s čím se potýkala ze strany komunistického režimu.

EZ: Za dob komunismu jste koncertovala i v USA, což je docela neobvyklé. Jak jste se tam dostala?
To bylo tak, že Jirka Brabec (šéf a kapelník skupiny Country Beat – pozn. red.), který byl v tomhle směru velice iniciativní, věděl, že ve Wembley v Londýně se každý rok koná country festival. Šel tenkrát do Supraphonu a řekl, že bychom se tam měli minimálně jet podívat, abychom věděli, jak to v country světě chodí. A opravdu nás vypravili do Londýna. Bylo to naprosto neskutečné. V životě jsme něco takového neviděli.

EZ: To bylo poprvé, kdy jste byla v zahraničí?
Ano. Čuměli jsme jako vrány. Hlavně jsme s sebou táhli desky. Jirka to měl vymyšlené. Věděl, že šéf toho country festivalu je jistý Mervin Cohn, a že když ho někde najdeme, mohl by nám pomoct. Tak jsem přijeli, šli jsme tam hned ráno, chodili jsme po ochozu a najednou Jirka povídá: „Hele, tamhle je Mervin Cohn.“ Hned k němu běžel. Já jsem tenkrát vůbec neuměla anglicky, ale Jirka jo, tak mu říkal: „Pane Cohne, my jsme z Československa a my bysme teda…“ A on si myslel, že chceme jeho podpis. Tak se začal podepisovat a my to teda přijali. (smích) Pak se k němu Jirka vnutil a on na mě pořád tak koukal. Byla jsem tenkrát pěkná holka, nosila jsem minisukni a viděla jsem, jak se tak občas podívá, co to tam je za nožky trnožky. A pak říká: „Tak víte co, přijďte zítra k nám do kanceláře, my si tam poslechneme vaše desky.“ Tak jsme tam jeli, oni začali poslouchat desky, a když to skončilo, tak povídal: „To se nám líbí a myslím si, že byste mohli přijet na příští festival.“ A skutečně poslali pozvání.

EZ: A pustili vás z Československa?
Bolševik se rozhodl a pustili nás. Cesta tam byla něco neskutečného. Protože nebylo na letenky, poslali nás vlakem. A nám ukradli jízdenky – byl to mezinárodní gang, který se tím zabýval, a když viděli takovouhle slepici a bandu muzikantů, kteří koukali… Nakonec jsme se do Londýna složitě dostali.

EZ: A jak jste to bez jízdenek řešili?
Já vám to řeknu od začátku. Od Pragokoncertu jsme dostali takový lístek pro všechny, přišli jsme na Wilsoňák (Wilsonovo nádraží v Praze – pozn. red.) a na schůdkách stál nádražák v uniformě. Našli jsme číslo vagonu, chtěla jsem tam vlézt, a on na nás: „Moment, moment, ukažte mi jízdenky.“ Tak jsme mu ukázali jízdenky, on je vzal, řekl, které kupé je naše a odešel. Sedli jsme si, vlak se rozjel a byli jsme asi pět kilometrů za Prahou, když přišla průvodčí a chtěla jízdenky. A já jsem říkala: „My jsme tu jízdenku dali vašemu kolegovi.“ A ona: „Kolegovi? Já tady žádného kolegu nemám. Já jsem tady sama až na hranice.“ Tak jsme věděli, že to je v pytli. Ale on nemohl vystoupit, protože vlak nikde nezastavil. A protože ho viděli i kluci, rozdělili jsme se a začala detektivka. Objevili jsme ho ve druhém vagoně, už převlečeného v civilu, kde seděl ještě s nějakým mužským a ženskou. A hned jsme volali: „To je on, to je on.“ On předstíral, že neumí česky, ale jen francouzsky. Náš bubeník Jirka Myslivec byl rampa, chtěl mu rozbít hubu: „Ty grázle, ty jsi nám ukradnul jízdenku.“ A on se francouzsky bránil, že ne.

Paní průvodčí nás znala a navrhla, že až přijedeme do Plzně, zatelefonuje do Pragokoncertu a poprosí je, aby telegraficky poslali novou, abychom na hranicích měli jízdenku. Mezitím jsme se rozhodli, že tuhle partičku budeme hlídat, že je nepustíme. Takže jsme se střídali ve dveřích, oni různě mrmlali, ale my jsme nedbali. A hlavně jsme dávali pozor, co budou dělat. Věděli jsme, že ty jízdenky někde mají schované, tak jsme chtěli vědět, co s nimi udělají. Vteřinu nebyli sami.

V Plzni paní průvodčí přišla, říkala, že je to v pořádku, že nám na hranice pošlou jízdenku. V Plzni také nastoupil jeden pán a s někým mluvil francouzsky, tak jsem ho oslovila. Říkal, že je z ambasády z Paříže a že nám samozřejmě pomůže. Šel k těmhle lidem a řekl jim, ať nám vrátí jízdenky, že jsme je poznali. A oni hned začali, že na nás pošlou nějakou mezinárodní nevímco, že je ohrožujeme na životě, že to není pravda. Dál jsme je hlídali, aby tu jízdenku někam nehodili. A vím, že když jsem hlídala, tak jsem viděla, že si s tou babou něco podávali za novinami. Nemohli jsme tam vlézt a skočit po tom. Už jsme se blížili k hranicím, kde na nás čekali naši policajti. A najednou ta paní vstala a řekla, že musí jít na záchod. A to jsme věděli, že je v háji.

EZ: A pustili jste ji?
Bohužel jsme ji museli pustit, a věděli jsme, že tu jízdenku hodí do záchodu. A taky to tak dopadlo. Přijeli jsme na hranice, přišli policajti, udělali jim prohlídku, prošacovali je a řekli, že nic nemají.

Nicméně jsme opravdu dostali kopii jízdenky a přejeli jsme hranice. V té chvíli přišli dva němečtí nádražáci a chtěli ukázat jízdenku. A tu už jsme drželi, tu jsme nedali z rukou. Oni na ni koukali a říkali: „Tohle neplatí, to je napsaný česky a my tomu nerozumíme. To si musíte někde nechat přeložit, ale na to není čas, protože už jedeme.“ A my na to: „Vždyť tady máte razítko.“ Ale je to vůbec nezajímalo. „Buď to teď zaplatíte celý znova, nebo vás na příští stanici vyhodíme a dělejte si, co chcete.“

EZ: Co jste dělali?
Jak jsme si různě ukládali valuty, tajně zapečené do chleba a do řízků a začesané do drdolů, tak co jsme měli, jsme vyndali a tu jízdenku jsme zaplatili znovu. A nastala pekelná cesta, protože už byl večer, my jsme měli mít spací lůžka, měli jsme nárok na přikrývky, ale nedali nám to. Celou noc rachot, rozsvěceli, bouchali dveřmi, takže jsme vůbec nemohli spát. Když jsme přijeli do Paříže, byli jsme naprosto hotoví – jízdenku jsme sice měli, ale v Paříži nás vylili z vagonu a my jsme věděli, že je průšvih, protože jsme měli rychle přejet přes město, ale už jsme neměli žádné peníze. A říkali jsme si, co budeme dělat, jak se s těmi nástroji dostaneme přes celou Paříž. A tam stál jeden taxikář, který na nás koukal, a bylo vidět, že nám sice nerozumí, ale cítí, že máme problém. Tak jsme mu anglicko-německy, rukama nohama vysvětlili, že nemáme peníze, ale že musíme na druhou stranu. A on nás tam tenkrát zadarmo odvezl.

Přijeli jsme na nádraží, vlak pryč, tak jsme jeli úplně nejpozdějším. Museli jsme ještě před kanál La Manche. Zrovna byla bouře. Pamatuju si, že jsem se vzbudila, byla jsem pozvracená na palubě a přese mě padali lidi. Bylo to strašně absurdní. (smích) Přejeli jsme na druhou stranu, nasedli zase do vlaku a někdy v půlnoci jsme dorazili do Londýna. Věděli jsme, že tam na nás asi před šesti hodinami měl čekat člověk z ambasády. Předpokládali jsme, že tam nikdo nebude. Nádraží bylo absolutně vylidněné. Stál tam jeden jediný člověk, a to byl ten z ambasády. Bylo mu jasné, že někdy přijedeme a počkal tam na nás. (smích)

Naložili nás do auta, odvezli na ambasádu, dostali jsme řízky, brambory a pivo a pak jsme lehli a doslova umřeli. Takže to byla taková naše cesta. Pak jsme odehráli na festivalu a měli jsme velký úspěch.

EZ: Tam jste zpívali česky nebo anglicky?
Česky i anglicky. Na těchhle festivalech je zvláštní, že i když vás lidi neznají, tak když se jim to líbí, dají vám to najevo. Takže velký úspěch, velký potlesk. A když jsme pak jeli do hotelu – to byl ten moment, jak jsme se dostali do Nashvillu – tak přes uličku seděla taková dáma, která pořád dělala „Ó, bravo, bravo.“ (předvádí, jak tleskala) A já jsem říkala: „Hele, co na nás ta ženská pořád tak ukazuje?“ A Jirka na to: „Nevím.“ Pak se na ni najednou podíval a povídá: „Ty jo, víš, kdo to je? To je paní Joe Wolker, prezidentka celosvětové country asociace.“ Tak jsme se s ní dali hned do řeči a ona říkala, že jsme byli úžasní a že by chtěla, abychom přijeli na festival do Nashvillu. A vzhledem k tomu, že jsme v Londýně měli úspěch, tak jsme pak opravdu dostali pozvání do Nashvillu.

EZ: A zase vás z Československa bez problémů pustili?
V podstatě ano. Nikdo jsme tenkrát neměli děti, snad jen Jirka, ale jinak jsme byli bez závazků. Pustili nás a bylo to krásný.

EZ: A připravovala jste se na tuhle cestu nějak jinak než na předchozí? Přece jen, Amerika byla v té době něco speciálního, nedosažitelného.
Amerika, Afrika, paradajka, paprika. Tohle dostal jeden můj kolega na pohlednici od režiséra Roháče. Na té pohlednici byla socha Svobody a u toho to bylo napsáno. A oni ho málem zavřeli, protože si mysleli, že to jsou nějaké tajné kódy. (smích)

Připravovali jsme se, cvičili jsme angličtinu a taky jsme s sebou potřebovali tlumočníka. Jirka Brabec našel jednoho mužského, ale on nikam nechtěl, nechtěl do Ameriky, že ho to nezajímá. Ale byl to překladatel, mluvil naprosto perfektně anglicky. Měla jsem ho tedy přemluvit. Jirka ho zavedl k sobě do ateliéru, přišel tam takový dlouhý, hubený, černovlasý chlapík v kraťasech, takový lehce umolousaný. No a protože jsem měla za úkol ho přemluvit, tak jsem mluvila tak dlouho, že se mě to podařilo do té míry, že mě pak doprovázel domů – a abych to zkrátila, je to otec mého jediného dítěte.

Jel s námi, v Nashvillu na nás čekala paní Joe Wolkerová a já jsem Honzu představila jako svého budoucího manžela. Během čtrnácti dnů jsme se rozhodli, že je to láska jako trám a že se vezmeme.

Probíhala tam naše vystoupení a jednoho dne v hotelu, kde jsme měli luxusní ubytování a jídlo a pití zadarmo – jinak jsme neměli žádný honorář – Honza říká: „Hele, co kdybychom se tady vzali?“ A protože jsme popíjeli whisky a už jsme měli trochu upito, tak jsem odpověděla: „Jo, to je dobrý nápad, člověče. Tak to nějak zařiď.“ Vzal telefon, zjistil si číslo na ambasádu ve Washingtonu, vzbudil tam nějakého strejdu, protože je tam časový rozdíl, a řekl mu, že by se paní Urbánková chtěla v Americe vdát. A protože jsem tenkrát byla dost populární a věděli o mně i v Americe, tak on na to: „No to by šlo. A máte s sebou všechna lejstra?“ A Honza: „My nemáme nic, akorát pasy. Nás to napadlo teď.“ A on, že nám zítra zavolá.
Druhý den volal, že to domluvili s brněnskou matrikou, a že to kvůli mně udělají.

EZ: Takže jste jeli do Washingtonu?
Tenhle pán pro nás přijel v nádherném bouráku, já jsem si koupila krajkové šaty a koupili jsme si prstýnky. Problém nastav ve chvíli, kdy se mě zeptali, koho chci za svědka. Já jsem tenkrát byla ve styku s Georgem Voskovcem. Jenže jakmile jsem na ambasádě řekla jeho jméno, tak jim spadla brada, protože tenkrát se jméno Jiří Voskovec nesmělo ani vyslovit. Chvíli bylo ticho, tak jsem řekla, že se teda musím George ještě zeptat, jestli bude mít čas. A Jiří zrovna v Torontu točil desku, takže nemohl. Tak se zaradovali (smích) a dali nám jednu holku z ambasády.

Přišla svatba, sál byl úplně nacpaný lidmi, s Honzou jsme vstoupili a oni začali hrát Věrné naše milování (zpívá). Byl tam stůl, nad ním visel obraz prezidenta, za stolem stál pán, co nás tam vezl, měl trikoloru, na ní medaili. Něco četl a pak říká: „Pojďte se mnou do kanceláře, abychom to tam podepsali.“ Šli jsme za ním a on povídá: „Vy jste si ničeho nevšimla?“ Říkám: „A čeho jsem si měla všimnout?“ „No, víte, ta trikolora, co jsem měl, ta není česká, ale francouzská. Oni tady československou neměli, ale barvy jsou stejné. A ta medaile, co jsem měl na trikoloře, tak to není medaile na oddávání, ale je to moje vyznamenání za Slovenské národní povstání.“ (smích) „To znamená, že ta svatba neplatí?“ ptala jsem se. A on, že platí.

V duchu jsem si říkala, že to radši nebudeme nikomu vyprávět. Najednou jsem si říkala: „Bože, co jsi to udělala? Vždyť toho člověka znáš tři neděle. Teď jste se tady vzali, tak snad se to nikdo nedozví.“ A najednou se otevřely dveře, objevil se tam pán z Četky (ČTK – poz. red.) a říká: „Já jsem z Četky a právě jsem to poslal do Česka.“

EZ: A tajemství bylo prozrazené. Nenapadlo vás tam s manželem zůstat?
Po jednom vystoupení za mnou přišel takový pán a říkal, že je manažerem Dolly Parton, což je dodnes americká superstar. A nabízel mi, abych v Americe zůstala rok, že ze mě udělá světovou country zpěvačku. Já jsem vyvalila oči, ale za tím pánem stál pracovník Pragokoncertu, takový ten fízl, kterého bolševici vždycky vysílali s vámi, aby vás kontroloval, a ten tam stál a dělal na mě (ukazuje, jak na ni vrtěl hlavou). Já na něj koukala, jako co? A ten manažer povídal: „Tak co, líbí se vám to?“ A já na to: „Mně se to moc líbí, ale..“ A on na mě zase dělal (znovu ukazuje, jak na ni vrtěl hlavou). „Já se musím zeptat na Pragokoncertu.“ On se na mě tak pohoršeně podíval a říkal: „Vy jste hvězda, vy se musíte rozhodnout. Co je to Pragokoncert?“ Říkám: „Mohl byste zítra?“ A už nikdy nepřišel. Protože takováhle nabídka se neodmítá.

EZ: A kdyby tam nebyl ten z Pragokoncertu?
Kdyby tam nebyl, tak bych to asi vzala, jenže tady by to chápali jako emigraci. Tady nikoho nepouštěli na rok. Když jste zůstala někde venku, tak to byla emigrace a hotovo.

EZ: Vy jste se tedy vrátila, ale měla jste tady ze strany komunistů docela problémy.
Furt. Díky Voskovcovi, díky tomu, že jsem se tam vdala, díky tomu, že jsem byla hubatá, drzá, že jsem nevstoupila do komunistické strany ani jsem nespolupracovala s StB. Nechodila jsem na schůze, nechodila jsem na prvomájové průvody, nepodepsala jsem Antichartu a tak dále. Ono toho bylo víc.

EZ: Svedli na vás prý i to, že jste přejela vlastní dítě.
Už nevěděli, jak mě poškodit, tak ke mně domů poslali policajta. A on se ptal: „Máte dítě?“ Já jsem říkala: „Ano, mám.“ To byla Jana malinká, byli jí čtyři roky. Přišla, koukala. A on povídal: „A kde máte to druhé dítě?“ A já: „Já žádné další nemám.“ A on: „To není možné, my jsme dostali zprávu, že jste svoje dítě přejela, že jste na něj zacouvala.“ Já jsem říkala: „Pane, okamžitě mi ukažte váš služební průkaz, já si na vás budu stěžovat, protože to, co jste právě řekl, je něco strašlivého.“ Nerad mi ho půjčil a já si opsala číslo. Chtěla jsem tam příští den zavolat, ale dozvěděla jsem se, že tu noc jejich služebna vyhořela. Ale já v tom fakt neměla prsty. (smích)

Foto Korzo

ROZHOVOR - Když bylo Nadě Urbánkové čtrnáct, přepověděla jí kartářka, že bude nejslavnější, až bude nejstarší. Ve svých dvaasedmdesáti letech pětkrát měsíčně vystupuje s kapelou Bokomara, hraje v divadle a o víkendu vysílá v rádiu. V polovině května chystá velký koncert v Praze. V malebném Želivě, kde už pět let žije, nám prozradila nejen to, na co se mohou diváci těšit na koncertě, ale rozpovídala se i o šílených fanoušcích, kteří ji pronásledovali.

EZ: Co vás přivedlo do Želiva?
Přivedl mě sem jeden premonstrátský kněz, který byl tenkrát jako bohoslovec v Bratislavě. Požádal mě, jestli bych nepřijela zazpívat k nim do kostela. Tak jsem tam jela a zazpívala – tenkrát to bylo takové speciální představení s vězni a s delikventy, podporované ministerstvem kultury Slovenské republiky. Bylo to hrozně hezké a tenhle mladý muž se mi potom po čase ozval, že byl „převelen“ do premonstátského kláštera v Želivě, ať se přijedu podívat. Přijela jsem a do tohohle místa jsem se zamilovala. Potom se tu uvolnil malý byt, tak jsem si ho pronajala a od té doby tady žiju.

EZ: Jak na vás reagují místní lidé?
Už si zvykli, jsem tu pět let. Mám tady spoustu báječných přátel, sousedů, kteří mi pomáhají. Jsem za to strašně ráda, protože s přibývajícím věkem ubývá sil, takže když potřebuju donést tašku s nákupem, tak sousedka Dana přiběhne a pomůže mi.

Foto Korzo

EZ: Jaké máte vztahy s mnichy? Znáte se s nimi?
Samozřejmě, znám je všechny. Jsou to úžasní lidé. Oni byli ti, kteří mi podali pomocnou ruku, když jsem sem přijela, a to jsem na tom byla opravdu velmi špatně – nemyslím po zdravotní stránce, ale prostě jsem v jednu chvíli přišla o všechno. Jeden čas jsem dokonce bydlela u nich v klášteře, občas jsem jim tam vařila a oni se ke mně chovali výborně. Dodneška, když třeba někdy potřebují zazpívat v kostele, tak jdu a zazpívám a cappella (bez hudebního doprovdu – pozn. red.) před oltářem.

BYLA JSEM JAKO PROUTKAŘ

EZ: Vrátím se úplně na začátek. Pocházíte z Nové Paky. Jaké bylo vaše dětství?
Myslím, že hezké. Byli jsme chudá rodina. Táta byl stavební dělník, maminka tovární dělnice. Takže nebylo nazbyt nikde nic, peníze žádné, majetky jsme neměli, ale vzhledem k tomu, že jsem nejmladší ze třech holek, tak jsem se, myslím, měla dobře.

EZ: Vystudovala jste zdravotnickou školu. Proč jste si zvolila zrovna tu?
Protože nebylo zbytí. Já jsem nechtěla na zdravotnickou školu, chtěla jsem jít na gymnázium a pak třeba na nějakou vysokou školu, ale to už bylo obsazené. Za komunistů to bylo tak, že kdybych rok čekala na další umístění třeba do gymnázia, tak bych musela jít do takzvaného výrobního procesu, někam do fabriky, a to jsem nechtěla. Tak jsem jsem šla do školy, kde bylo ještě volné místo a kde byla maturita. Říkala jsem si, podstatná je maturita, pak s ní můžu něco udělat.

EZ: A bavilo vás to?
Ze začátku ne, protože jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Ale posléze, když už jsem začali chodit do špitálu na praxi, jsem si uvědomila, jak je důležité nejen po stránce vědění, ale i po stránce duchovní přistupovat k nemocnému člověku, který potřebuje někoho, kdo s ním souzní, kdo ho pohladí, řekne mu hezké slovo, kdo jenom neprolétne s léky a s injekcí a pak ho zase nechá.

EZ: Takže v tomhle vás to uspokojovalo?
Určitě mě to bavilo. A myslím, že jsem byla docela šikovná, dokonce jsem se naučila výborně píchat takzvané intravenozní neboli nitrožilní injekce. Když jsem potom byla v nemocnici v Josefově už jako sestřička, tak když nemohli nalézt žílu, tak mě volali a já jsem byla jako proutkař – vždycky jsem ji někde našla. Dodneška si to pamatuju, a kdyby bylo potřeba, tak bych to zvládla – to se nezapomíná.

POVOLÁNÍ ZPĚVAČKY NEBYLO DŮSTOJNÉ

EZ: A zpívala jste už v té době?
Já jsem zpívala pořád. Zpívala jsem od chvíle, kdy jsem se narodila.

EZ: Byla jste i v nějakém sboru?
Na základní škole jsem začala chodit do houslí a pan učitel rychle poznal, že mám hudební sluch a dobrý hlas. Pak jsem zpívala na různých akademiích, schůzkách, rodičovských sdruženích. Takže jsem věděla, že bych moc chtěla zpívat. Proto jsem měla ideu, že bych chtěla nejdřív na gymnázium a potom na nějakou uměleckou školu. To nevyšlo, ale zpívání jsem milovala a zpívala jsem.

Foto Korzo

EZ: Snila jste jako holka o tom, že byste chtěla být zpěvačkou?
To ani ne. V době, kdy jsem byla hodně mladá, teprve začínalo rádio, televize nebyla vůbec, kino k nám jezdilo jednou za čtrnáct dní. Takže mít nějaké povědomí o tom, kde je jaká škola, kde co studovat, neexistovalo. A hlavně povolání zpěvačky nebo herečky nebylo moc důstojné, to nikdo moc nechtěl. A maminka mi říkala: „Dělej něco pořádnýho.“
Ale stejně to ve mně bylo. U nás na půdě jsem našla sérii fotografií hollywoodských herců. Na zadní straně bylo napsáno, kdo to je, v jakých filmech hrál. Na svém dětském srdéčku jsem nosila fotografii Roberta Taylora, což byl nádherný mužský.

EZ: Kde se u vás ty fotografie vzaly?
Zůstaly tam po někom, kdo tam bydlel před námi. To víte, půda. Nevím, jestli jste někdy byla na venkovské půdě…

EZ: Ano, je tam plno pokladů.
To je něco úžasného, tam nacházíte neskutečné poklady. Mezi nimi byla i série těchhle fotek – Rita Hayworth a všechny největší prvorepublikové hvězdy. A tenkrát jsem si vysnila, že by bylo bezvadné hrát ve filmu, v divadle, zpívat, tančit. První příležitost jsem k tomu dostala u nás v Borovničce, protože pan učitel, který mě učil na housle, začal chodit s mojí prostřední sestrou a založili u nás divadelní soubor. Díky tomu jsem poprvé vstoupila na jeviště a to mě už tenkrát okouzlilo. Zrálo to ve mně a říkala jsem si – to bych opravdu moc chtěla.

EZ: Když jste se rozhodovala opustit civilní zaměstnání a jít do světa showbusinessu…
Tomu se tenkrát neříkalo showbusiness, to nikdo nevěděl, že existuje. Já jsem šla do divadla jako elévka. A to jenom proto, že jsme hráli ochotnické divadlo v Jaroměři v souboru Vrchlický a v Jiráskově Hronově, což byla soutěž amatérských divadel, jsme získali první místo. Díky tomu jsem dostala nabídku do Pardubického divadla.

EZ: A váhala jste dlouho, jestli odejít z nemocnice?
Ne, ani vteřinu. Ve chvíli, kdy přišla tahle pozvánka, jsem řekla, že odcházím.

EZ: Jaké byly vaše začátky v Pardubicích?
Složité, těžké. To víte, venkovská holka, která nemá absolutně žádnou praxi v ničem – v mluvení, ve zpívání, v pohybu. Ale byly tam dvě starší herečky, pro které už jsem nebyla konkurence – byly tam mladší, které neměly radost, protože jsem byla mladá a pěkná, tak na mě koukaly spatra – ale tyhle dvě už měly kus života za sebou a rozhodly se, že mi pomůžou. Naučily mě líčit se, jak se hýbat, jak mluvit – a za to jsem jim byla moc vděčná.

MĚLA JSEM KLIKU NA ŠÍLENCE

EZ: Jaké to pak bylo, když vás znal celý národ a lidé se za vámi otáčeli?
Nejdřív jsem si to docela přála, ale čeho je moc, toho je příliš. Dělalo mi to radost, pak to narůstalo, v 70. letech už toho bylo až moc, ale pořád ještě lidi nebyli tak drzí a voražený jako jsou dneska.

EZ: Měla jste nějaké fanoušky, kteří vás obtěžovali?
Měla jsem dva takové. Jeden mi psal do Semaforu. Nejdřív mi psal hezké dopisy, pak mi poslal třeba obálku, ve které byla moje fotografie s vydloubanýma očima a u toho bylo napsáno, že jestliže s ním nepůjdu, tak mě takhle vydloube oči ve skutečnosti.

EZ: Jak jste to řešila?
Zatím jsem to nechala, až mi jednou přišel dopis, kde byly vydloubané oči, nos, pusa, zuby a uši a u toho byl přiložený klíč. U toho bylo napsáno, že po představení mě bude čekat ve Františkánské zahradě a že jestli s ním nepůjdu, bude zle. To už jsem nevydržela, vzala jsem dopis a šla za naším ekonomickým ředitelem Ivánkem Englichem a říkám: „Ivánku, hele, tohleto asi není normální.“ On se vyděsil, zavolal policajty, a když jsme potom po představení šli, tak jsme ho tam našli.

EZ: Šli jste tam i s policií?
Policie tam šla s námi. Chytili ho, zavřeli a pak zjistili, že je to známý delikvent, že je to šílenec. A na šílence jsem měla kliku. Pak jsem měla ještě jednoho takového. Toho jsem potkala v Táboře, kde jsme natáčeli Možná přijde i kouzelník. Byla jsem na obědě a naproti seděl starší, velmi noblesně vyhlížející pán, který uctivě pozdravil, nechal mě najíst, pak přišel, omluvil se, že nechce obtěžovat, ale že mě má rád a takové ty normální řeči. Představil se, že je profesor matematiky a fyziky, že už je v penzi, ale že by se mnou rád šel na procházku. Tak jsem řekla, že jo – kdybych ho, starýho dědka, strčila, tak upadne, protože to byl takový věchýtek. Tak jsme šli a já říkám: „Počkejte, já si potřebuju koupit boty.“ Tak jsem zašla do obuvnictví, vybrala jsem si boty – a on mi je zaplatil. A to mě trošku vyvedlo z míry. Říkala jsem si, počkej, co on očekává, dědek. Řekla jsem mu, že už musím jít, měli jsme zkoušku a večer už jsme točili s lidmi. A pan režisér ještě říkal: „Prosím vás, až bude děkovačka, tak ne abyste tam měli někoho, kdo by vám donesl kytku. Žádný kytky, je vám to jasný?“ A my: „No jasně, tak ať nikoho nepustí, budou tam jenom lidi, kteří mají lístky.“ Tak jsme odehráli představení, a když jsme se klaněli – to je dokonce natočené – odkudsi z temnoty se najednou vyřítil tenhleten stařík a měl kytku v květináči. A hrnul se ke mně na jeviště. Já jsem pak dostala od pana režiséra tak strašně vynadáno. Marně jsem se vymlouvala, že za to opravdu nemůžu. (smích)

Pak jsem odjela do Prahy a jeli jsme s kapelou někam na zájezd. Moje sestra byla u mě v bytě a o všechno se starala, než přijedu. Když jsem se vrátila, říkala mi: „Prosím tě, byl tady takový starší pán, který říkal, že tě zná a že by byl hrozně rád, kdybys mu zavolala na tohle číslo, že by s tebou nutně potřeboval mluvit.“ A já říkám: „Tys ho pustila dovnitř?“ „Jo, on to je nějaký profesor matematiky.“ Tak jsem si vzala to číslo, a když jsem tam zavolala, tak se ozvalo: „Tady psychiatrická klinika Bohnice.“ (smích) Tak jsem se představila a ptám se, jestli je tam tenhle pán. Sestra mi povídala: „Vy jste měla velké štěstí. To je člověk, který nám utekl, je to nebezpečný šílenec, člověk, který zavraždil svojí manželku.“ On byl skutečně profesor, ale pak se mu to nějak přehodilo v hlavě a zavraždil svoji manželku. Takže takhle jsem mohla dopadnout.

ZA BRÝLE JSEM SE STYDĚLA

EZ: Vy jste známá především svými brýlemi. Svého času jste jich měla kolem 200. Kolik jich máte teď?
Tak padesát, šedesát. Řekla jsem si, že je škoda, že je lidi nevidí, vybrala jsem ty nejkurioznější a se Šárkou Kocandovou z jihlavské optiky jsme vymyslely putovní výstavu brýlí. Už byla na třech místech a architekt Kuchař k ní udělal krásné panely s historkami odkud jsou, kde se vzaly.

EZ: Vy jste ale brýle zpočátku nenosila.
Vymyslel mi je pan Suchý, který viděl, že je nosím na zkoušku a na představení ne. Říkal mi, ať je nosím i na představení.

EZ: A proč jste je nenosila?
Protože jsem se za ně styděla, jako tenkrát všechny holky. A on my říkal: „Nos je na představení, ty brýle ti sluší. Uvědom si, že budeš jediná zpěvačka na světě, která bude vystupovat v brýlích. Všichni si tě budou pamatovat.“ Na to jsem slyšela, začala jsem je nosit a opravdu to tak bylo.

Foto Korzo

EZ: Myslíte si, že jim vděčíte za svou kariéru?
Určitě. Kdybych byla bez brýlí, budu normální. A víte, kolika lidem, kteří museli nosit brýle a styděli se za to, jsem pomohla? Dneska jsou krásných brýlí mraky. Tenkrát nebylo nikde nic. Já jsem si je kupovala v drogérii, různě jsem si je malovala lakem na nehty, dělala jsem tam dírky, dávala jsem na ně kamínky, věšela jsem peříčka a můj optik mi do nich dával moje dioptrie.

EZ: Takže spoustu z nich byla vaše vlastní tvorba.
Ano, vlastně jsem dělala výtvarné umění.

EZ: A máte ještě některé z nich schované?
Bohužel nemám. Ale teď jsem měla jedny, které se mi zdály takové nanicovaté, tak jsem si z bílých udělala červeno-bílé. Udělala jsem si je proužkované. Pak mě to přestalo bavit, tak jsem to zase odlakovala a zase mám bílé brýle. (smích) To si ale může zkusit každý. Když si najdete nějakou kvalitní barvu, tak si můžete vymyslet suprové brýle.

EZ: Před dvěma lety jste zmiňovala, že jste byla na operaci s očima a při té vám vyměnili čočky…
Ano. Já bych bývala nešla, ale zjistila jsem, že když je šero, tak se mi zamlžují oči. Říkala jsem si, že to není normální, tak jsem šla k očařce a ta zjistila, že mám šedý zákal. Doporučovala mi, abych si nechala vyměnit čočky, že se ho zbavím a nebudu muset nosit brýle. A když, tak jenom kvůli image. Tak jsem to udělala.

EZ: A neváhala jste, jestli na operaci nejít?
Vůbec ne. Na klinice v Krči byla paní doktorka Baráková, která se vyškolila v Americe. Ta mi řekla, jak to bude probíhat, takže jsem věděla, že během půl hodiny bude jedno oko odoperované. Slyšela jsem jenom zvuk, protože to nebylo laserem, ale ultrazvukem.

EZ: To je neobvyklá metoda.
Je to neobvyklé, ale naprosto špičkové. Mně to tenkrát zaujalo, a protože pracuju pro rádio, tak jsem při operaci druhého oka poprosila paní doktorku, jestli si to můžu natočit jako reportáž. Takže mám reportáž ze své vlastní operace. (smích)

ŽÁDNÝ COMEBACK – JSEM TU POŘÁD

EZ: V květnu chystáte koncert, který se také bude nést ve znamení brýlí…
Ano, bude se jmenovat Růžové brýle Nadi Urbánkové.

EZ: Čí to byl nápad?
V podstatě můj. Bylo to v době, kdy jsme začali hrát Hello, Dolly! Nejdřív jsme ji hráli ve Švandově divadle, ale protože se lidem líbila, tak se producent domluvil s producentem v Hybernii, jestli bychom ji mohli hrát tam. A jednoho dne, když jsem seděla dole v baru, za mnou přišel neznámý muž a říkal: „Paní Urbánková, co byste říkala tomu, kdybyste si tady v Hybernii udělala koncert?“ Já jsem se rozhlédla, kde je schovaná kamera, že si ze mě někdo dělá srandu. A on říkal: „Ne, ne, já to myslím vážně, já se jmenuju Izakovič, jsem hlavní manažer tohoto divadla a řekl jsem si, že vám to nabídnu, kdybyste měla zájem.“ Já na to: „To víte, že mám zájem, ale jen aby tam přišli lidi.“ Pak už jsme začali jednat vážně, ptal se, jestli mám scénáristu, a mě napadl člověk, kterého znám hrozně moc let, což byl Ivan Rössler. Zavolala jsem mu, on se domluvil s panem Izakovičem, dal to dohromady a mluvili jsme o brýlích a myslím, že to byl Ivanův nápad, že by se to mohlo jmenovat Růžové brýle Nadi Urbánkové. Podtext znamená, že i když dostanu přes hubu, stejně se na svět koukám jakoby růžovými brýlemi.

EZ: Už jste ale poměrně dlouho neměla větší koncert.
Hraju s kapelou. Ale nikam se nevnucuju a nikdy jsem to nedělala, abych někam telefonovala nebo leštila kliky a prosila o kšeft. Vždycky to bylo naopak, vždycky někdo oslovil mě.

EZ: Jak často v současnosti vystupujete?
Průměrně pětkrát do měsíce. Kromě toho mám hlavně rádio v Jihlavě, Český rozhlas Region, kde každou sobotu a neděli živě uvádím Písničky pro Vysočinu. V neděli ráno mám takzvaný Sváteční tandem, kam si zvu různé zajímavé hosty.

EZ: Jak jste se do rádia dostala?
Ředitel Nováček za mnou přijel do Želiva a nabídl mi práci v rádiu. Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem si v dobách raného mládí s Pilarkou (zpěvačkou Evou Pilarovou – pozn. red.) říkali, co budeme dělat, až budeme staré baby. A Pilarka říkala: „Já asi skončím někde v báru, tam bude přítmí, nebude vidět, že mám velký zadek a vrásky.“ A já jsem říkala: „Hm, tak to já bych radši do rádia. Tam taky nebudou vidět vrásky a velký zadek. Když udržím myšlenku a budu mít trošku hlas, tak to bude bezvadný.“ A splnilo se mi to.

EZ: Může být váš chystaný koncert chápán jako comeback?
Já nemám to slovo ráda. Nikdy jsem neodešla ani se nevracím, já jsem tady pořád. (smích) Čirou náhodou je to větší koncert než normálně.

EZ: Takže další podobný neplánujete?
Když mě někdo osloví, půjdu dál. Ale není to takové: teď budu v Hybernii a pak nastane šňůra, pak to vezmu přes Nashville a Carnegie Hall. Ne, nic takového.

EZ: Chystáte nějaké nové písničky nebo zazní pouze osvědčené hity?
Pořád zpívám své staré fláky. Lidi to pořád chtějí. Ať přijedu kamkoliv, když zazpívám nějaké nové, řeknou: „Zazpívejte nám Viléma.“ (píseň Vilém peče housky – pozn.red.). Na tomhle koncertu budu mít dvě nové písničky. Jste první, komu to prozrazuju. První, která bude úvodní, se jmenuje Růžové brýle, text mi k ní napsal Ivan Rössler a muziku Michal David. A druhou mi napsala moje dcera, text i hudbu, a je to společný duet Naděje má křídla. Ten zase zazní na závěr koncertu. Bude to naše první společné veřejné vystoupení. Text je nádherný, muzika taky. Právě to míchá a v příštím týdnu bychom to měli natočit.

EZ: A nechystáte i CD?
Dneska je přecédéčkováno. Navíc si to CDčko koupí málokdo, lidi si to stáhnou z internetu, takže se mi do toho ani nechce. Uvidíme. Nerada plánuju hodně dopředu. Beru věci tak, jak přicházejí

V čele plzeňsko-pražské družiny Rubiano stojí talentovaná zpěvačka a kytaristka Tereza Hrubanová a člověka, který se s tímto čtyřpísňovým EP začne seznamovat, možná hned jako první věc napadne, jak vyzrálým projevem tato dívka disponuje. Její brilantní vokál je slyšitelně ovlivněný dnešními r’n'b hvězdami i ’starými’ soulovými divami, což se týká hlavně specifického frázování. Vzhledem k Terezině barvě pleti ale udiví i ‘načernalá’ barva jejího sytého hlasu…

Podobně vyzrálá a v dobrém slova smyslu dospělá je však i samotná hudba trojice Rubiano. Podávají si v ní ruce funk, blues, rock i vkusný pop, přičemž nejvýraznější – ale zdaleka ne rozhodující – podíl v ní má prvně uvedená složka. Každá z kvarteta přítomných písniček je trochu jiná, což posluchači bažícím po pestrosti a nikoliv výrazovém stereotypu jistě nebude vadit. Kompozičně nejsilnějšími a celkově nejpřesvědčivějšími položkami tohoto CD se jeví divokým hendrixovským fluidem nasáklý Foolish Man a naopak relativně komorně pojatá píseň Sweet Love In My Hand. Každopádně čichám čichám perspektivu!

Petr Korál

Že mají takové jen v nebi? Ne! Za posledních dvacet let jsem už takové párkrát viděl a hlavně jejich hudbu slyšel. Ve středu 25.11. připravil Buena Vista Club v Plzni lahůdku. Večer roztlačil náš starý známý Na starý kolena band, ale kvůli tomu jsem tentokrát nepřišel. Druhá půlka koncertu patřila skupině Rubiano. A o té jdou zvěsti, panečku!

NSK odvedl svůj standard. Je podle mého velmi slušný. Kdo se chce bavit, nepochybí.

Ale kapitánka podařeného večera se jmenuje Tereza Hrubanová. Elektrická kytara na krku, další s jinou barvou zvuku připravená na padánku, neuvěřitelně rychlé ruce, když ta levá létala po hmatníku s rozmyslem ostřílených rockových matadorů a tu pravou jsem ani nestačil sledovat. Zpěv od Ledové královny až k prostotě dítěte. Sympatické vystupování.
Vynikající basa. Sjíždí ji Láďa Machala a rovnocenné tóny přicházejí od bicích. A tam Kanaďan Daniel Charron. Rubiano. Partička s budoucností, pokud zůstane pohromadě.

Při zavřených očích připomíná Terezka vynalézavostí mága Jimiho Hendrixe a nakazí skvělou hudbou snad i hluchého. Cítil to setsakramentsky celý sál. Rozpumpovat, překvapit a zahřát hlasem. Jednoduchý přístup. Ale komu se podaří jej realizovat na písknutí?

Kde hledat základy jejich hudby? Možná už v blues. Určitě jedou ve funky a rocku. Cítil jsem tam esprit toho všeho. Voňavou konzistenci řečeného bychom dlouze mohli nazvat moderním rockovým stylem. Zkouším to jedním slovem. Jde to? Já jej neslyšel. Písně jsou skládankou nálad, přetavených do melodií a pocitů z nich. Sny o životě kontra náš opravdový, zde v dívčím pozitivním balení. Ale i ten dokáže být někdy sžíravý. Inu, v nádrži holt „natural“.

Že se jedná opravdu o rockový objev dokazuje možná maličkost. 27.11. Rubiano zahrálo v Hořovicích jako host Blues Bandu Luboše Andršta a dnes 4.12. v Děčíně je pozval na pódium Radim Hladík se svým Blue Effectem. Nemyslím si, že by čeští rockoví klasici vzali na pódium neználky. Obojí zákonitě už nestihnete, ale bude-li tato formace někde poblíž vašeho bydliště, vyražte. Čeští matadoři jsou dostatečnou zárukou kvality. Hm, ňamňa. Závidím.

Každá řada Superstar má nějakou kontroverzní postavičku, kterou diváci buď milují, nebo nenávidí. Ve druhé řadě Superstar to byl Michael Foret, majitel vysokého chrapláku a uvolněné intonace, z níž porotce profesor Klezla lezl po zdi. Podobně jako Julián Záhorovský z první řady, i Michael se tak potýkal s negativními ohlasy, že jej to dokopalo ke studiu konzervatoře a ke tvrdé práci na svém zpěvu. První album z roku 2006 s názvem Forte je laděno do poprocku a nebylo až tak špatné, přesto ale nepřekročilo hranice průměrnosti. Překvapení přišlo až v roce 2009 s druhým Michaelovým albem Uvnitř, které je plně autorské a pohybuje se na rozmezí rocku a alternativy. Odklon od mainstreamu Michaelovi jednoznačně prospěl, stejně jako lehká inspirace Peterem Gabrielem či skupinou Pink Floyd. Pro mě je Michaelův vývoj velkým překvapením a patří mu můj obdiv.