Fedor Frešo: Nejdůležitější události mé hudební kariéry.

Pražské bigbítové festivaly a hlavně svoji účast na nich považuji za nejdůležitější události mé hudební kariéry.
Ursiny, jako známý muzikant od dob Beatmen, mě po amatérských začátcích jako dvacetiletého vtáhl do světa “velkého” bigbítu a tak nastartoval kariéru, která vlastně trvá dodnes. První vstup do Lucerny byl velká zkouška mého sebevědomí a během vystoupení The Soulmen jsem trpěl neuvěřitelnou trémou. Na zkouškách jsem sledoval ostatní kapely a neustále zvažoval, kdo má jaké šance na získání ceny. Ohlas na naše vystoupení, reakce publika a verdikt poroty mě upřímně překvapily. Fakt, že nám “jednoznačně” přisoudili velkou cenu, měl za následek přirozenou euforii. Měl jsem pocit, že The Soulmen je cílová kapela mého snažení a už nebude žádná jiná. Dost jsem se mýlil.

Na druhý festival jsme se vydali už jako Prúdy s Vargou a novým Hammond varhanami. To už jsme byli podstatně sebevědomější, vlastně velcí mistři světa. Potěšilo nás, že na festival nepřišel Ursiny s novou kapelou. Písničky, které jsme tak dokonale nahráli ve studiu, se nám však na pódiu vůbec nepodařilo přesvědčivě podat, navíc v Praze kraloval blues a hlavní hrdinové byli chlapci z Blue Effectu. Bodovaly i Lipovi Blues Five. Navíc, nehráli jsme to, co publikum chtělo a milovalo. Navíc po všem nastoupili The Nice a Emerson nám a všem ukázal, že samotný Hammond varhany ještě neznamená nic. V rozpacích jsme se vrátili domů. Možná i proto se Varga rozhodl že opustí Prúdy, založí vlastní kapelu a tak vzniklo Collegium.

Na třetím festivalu jsme byli favorité my, tedy Collegium musicum, ale už i Ursiny. Pokud se pamatuji, festival už neměl soutěžní charakter, takže nebylo chválabohu vítěze, ani poražených. Tam hráli Prúdy už s Griglákom. Tradice bigbítových festivalů však už nepokračovala. Škoda.

Co se však vůbec nezměnilo, je Lucerna. Mám pocit, že Genius Loci funguje dokonale. Kdykoliv jsem tam po letech zavítal, vždy mě obklopila stejná atmosféra, jako kdyby čas zůstal stát. Zvláštní. Už se velmi těším, jak si tam po padesáti letech zas zahrajeme.

φ